Nevidomá literátka je stále činná

Emilie Kozubíková se svěřila, že s prvními literárními pokusy začala, když jí bylo šest let. „Tenkrát letěla pohádka Princezna se zlatou hvězdou na čele a já jsem se rozhodla, že ji budeme hrát jako divadlo, a tak jsem ji potřebovala zdramatizovat,“ vzpomíná literátka, která postupně kvůli degeneraci sítnice přicházela o zrak. Ne však o chuť psát. A tak si osvojila Braillovo písmo a byla třeba druhá v republikovém klání nevidomých v psaní na stroji. První sbírky vydávala „přes průklepák“, později jí pomáhaly literární kluby V. Martínka a P. Bezruče.

V nové knize, stejně jako v těch předchozích, hrají důležitou roli děti. „Rodiče mi jistě dají za pravdu, že děti ovlivňují neobyčejně silně naše postoje, naše cíle, náš život. Ne vždy nám osudí dopřává být kladnými hrdiny, ochránci a příklady. Přesto, jak ona televizní velryba bravurně hájící život svého mláděte, máme na mysli dobro dětí a zoufale si přejeme uchovat jejich přátelství do nejzazšího věku,“ říká autorka. U těch jejích se jí to podařilo. K primátorovi přišla v doprovodu dcery, která prozrazovala to, co mamince skromnost nedovolovala. Že odborné ohlasy oceňují její „Vančurovskou“ češtinu, že ovládá esperanto nebo že jí nejvíce v již pokročilém věku chybí to, že již nemůže jako instruktorka pomáhat jiným nevidomým, protože to ji velmi naplňovalo. „I tak je neuvěřitelné, co všechno paní Kozubíková ještě zvládne. Myslím, že pro většinu je nepředstavitelné i to, že v nevidomém páru dokázala vychovat dvě děti,“ skládá poklonu nevidomé autorce Michal Pobucký.