Frýdecký les

Tabule č.1

Vážení návštěvníci, vítáme Vás na naučné stezce Frýdecký les. Její trasa prochází příměstským lesem a seznámí vás s některými zajímavostmi tohoto území.
Stezka má celkem 10 zastavení a je dlouhá 3,5 km. Na jednotlivých zastaveních se dozvíte něco o významu a funkcích lesa, ale také o houbách a dalších lesních rostlinách, starých stromech, živočiších a vodě v lese.
Celá trasa je označena smluvenou značkou pro naučné stezky, tj. bílým čtvercem se zeleným pruhem.

Les je domovem mnoha druhů rostlin a živočichů, od miniaturních, které snadno přehlédnete, až po mohutné stromy, které vám tvoří klenbu nad hlavou. Jste tady jen návštěvníci, proto se, prosím, chovejte jako slušní hosté, kteří budou vždy znovu vítáni. Dovolte i jiným, aby si zde odpočali a načerpali nových sil.
Děkujeme, že dodržujete základní podmínky ochrany přírody na tomto území (vyznačené řadou značek v dolní části tabule) a že se řídíte obecnými pravidly chování v přírodě.

Frýdecký les má rozlohu 158 ha. Nejvýznamnější je jeho rekreační funkce a tomu by se také mělo podřizovat hospodaření v něm. Zatím zde převažují pozůstatky vysázených porostů s převahou jehličnanů. Místy jsou to smrkové monokultury, někdy se objevuje modřín, borovice lesní a vejmutovka. Část porostů je listnatých, s hlavní dřevinou bukem. Příměs tvoří další listnáče – lípa srdčitá, javor klen, dub letní, habr a bříza, vidět můžete i třešně ptačí. Vzácně lze narazit na jilmy, roste zde jilm habrolistý a drsný. V západní části jsou také výsadby severoamerického dubu červeného. Na podmáčených plochách rostou olše a jasany. V průměru se stáří lesa pohybuje od 40 do 70 let.

obrázky: nejčastější dřeviny tohoto lesa – smrk, modřín, borovice lesní, buk, bříza, javor klen, jasan ztepilý, olše lepkavá

Tabule č. 2 – Rostliny lesa

Les tvoří především stromy, ale v podrostu je také mnoho charakteristických bylin. Les blízký přírodnímu porostu je několikapatrový. Nejnižší patro tvoří mechorosty a lišejníky. Následují patra bylinné, křovinné a pak teprve stromové. Pod nejnižším patrem je ovšem ještě podzemní část, kde jsou rozloženy kořenové systémy všech rostlin.
Pro každý typ lesa je charakteristické nejen složení stromového patra, ale především bylinný podrost. Byliny tak mnohdy prozradí, jaký les by měl na dané lokalitě být.
Pro lipovou dubohabřinu je charakteristické, že má husté keřové a druhově pestré bylinné patro. Pro listnaté lesy je ještě charakteristický tzv. jarní aspekt. V době, kdy ještě stromy nejsou olistěné a na zem proniká velké množství slunečního světla i vláhy, rozkvétají v podrostu koberce květin. Bílé sasanky hajní, světle žluté prvosenky vyšší, tmavší křivatce a na vlhčích místech orseje jarní, fialové dymnivky a plicníky a nenápadné bělozelené zvonečky kokoříku mnohokvětého. Později se objevují na světlo méně náročné byliny. Typický je podrost pitulníku žlutého a horského, papratky samice, šťavele kyselého, violky lesní a mařinky vonné. Místy se objevuje pstroček dvoulistý, kopytník evropský, žindava evropská, krtičník hlíznatý, mateřka trojžilná.
Na vlhčích plochách převažuje netýkavka nedůtklivá, čarovník pařížský, ostřice řídkoklasá, čistec lesní a přeslička lesní.
Ve Frýdeckém lese se objevují i některé karpatské druhy jako je kyčelnice žláznatá, pryšec mandloňový a ostřice převislá.
Z invazních nepůvodních druhů je nejvíce rozšířená netýkavka malokvětá, která k nám byla zavlečena z Asie. Tvoří souvislé porosty a začíná vytlačovat naši původní netýkavku nedůtklivou. Kolem cest se objevuje další invazní druh celík kanadský. Jako druh expanzivní, potlačující ostatní rostliny, se chová třtina křovištní, která zarůstá paseky a ztěžuje i obnovu lesa.

obrázky: netýkavka nedůtklivá, netýkavka malokvětá, sasanka hajní, prvosenka vyšší, orsej jarní, kokořík mnohokvětý, mařinka vonná, pstroček dvoulistý, čarovník pařížský, pryšec mandloňovitý


Tabule č. 3 – Les a voda, tekoucí voda

Dnes už dobře víme, že vodu v krajině potřebujeme zadržet a ne se jí rychle zbavit. Voda, která zasákne do půdy, zůstává k dispozici a je využitelná v době, kdy je jí potřeba. Pro tyto účely je nezastupitelný význam lesa. Lesy zadržují vodu v půdě, zpomalují její odtok, působí protierozně a příznivě ovlivňují i kvalitu vody.
Většina našich potoků pramení v lesích. Na prameništích se vytvářejí podmáčené plochy s typickými rostlinnými a živočišnými společenstvy. Hojně se zde vyskytují mechy, celé porosty tvoří řeřišnice hořká, mokrýš střídavolistý, ostřice a trávy, častý je devětsil bílý.
Voda z praménků se spojuje a postupně vytváří potůček. V chladné a dostatečně prokysličené vodě žijí ploštěnky, blešivci a především různé hmyzí larvy. Jsou to larvy chrostíků, jepic, pošvatek, muchniček a tiplic. Na jaře se zde objevují také larvy obojživelníků. Čisté chladné vody vyžaduje mlok skvrnitý. Objevit se může i čolek obecný, častí jsou různí skokani (hnědý, skřehotavý a krátkonohý). Ve větších potůčcích se pak objevují ryby – vranky a pstruzi.
Napřimování potoků, které se v minulých desetiletích hojně provádělo, způsobuje pokles hladiny spodní vody celého povodí potoka. Voda je rychle odváděna pryč a krajina ztrácí svou akumulační schopnost. V uměle vytvořených korytech je voda nedostatečně okysličená a ztrácí samočisticí schopnost. Průtoky jsou kolísavé, v létě se voda silně prohřívá, odpařuje a je téměř bez života.

obrázky: blešivec obecný, chrostík bystřinný, mlok skvrnitý, skokan hnědý, čolek obecný, mokrýš střídavolistý, řeřišnice hořká, devětsil bílý, pošvatka rybářice


Tabule č. 4 – Význam a funkce lesa, staré stromy

Podle způsobu hospodaření rozlišujeme lesy hospodářské a lesy zvláštního určení.
V hospodářském lese je nejdůležitější funkce produkční tj. pěstování a těžba dřeva. Ale ani zde už dnes nemůže produkce dřeva probíhat na úkor ostatních funkcí lesa (biologická, ekologicko – stabilizační, ochranná). Ty jsou pak preferovány v lesích zvláštního určení. Například funkce rekreační, estetická, klimatická a hygienická jsou nejdůležitější v příměstských lesích. Jinde může převažovat třeba funkce půdoochranná nebo vodohospodářská.
V dnešním lesním hospodářství se ve velké míře klade důraz na rovnovážné uplatnění všech funkcí lesa. Frýdecký les je celý lesem zvláštního určení.

Nezastupitelný význam mají v lese staré stromy. Přestárlé, odumírající stromy a padlé tlející kmeny vytvářejí úžasný ekosystém plný života. Celá řada často vzácných živočichů a rostlin zde nachází potravu a útočiště.
Naprosto nenahraditelné jsou staré stromy pro vývoj mnoha hmyzích druhů, především brouků, mnohdy velmi vzácných (např. roháčci a krasci). V dutinách hnízdí řada ptáků (strakapoud, datel, žluna, holub doupňák, šoupálek, brhlík, sýkora modřinka a koňadra a především sovy), úkryt zde vyhledávají i savci (veverka, plch velký, plšík lískový, myšice lesní, kuna lesní a různí netopýři). Z rostlin převažují mechy, lišejníky a hlavně houby. Přímo na tlejících kmenech padlých stromů vyrůstá i mnoho vyšších rostlin, včetně dřevin, které tvoří základ nového lesa. Svým pádem také staré stromy uvolňují prostor, ve kterém je dostatek světla a vláhy, aby se zde mohla uchytit a vyrůst nová generace dřevin. Jsou tedy nezbytné pro přirozenou obnovu lesa.

obrázky: strakapoud prostřední, datel černý, holub doupňák, puštík obecný, veverka, plšík lískový, myšice lesní, kuna lesní


Tabule č. 5 – Choroby a škůdci lesa, vliv člověka.

Vývoj lesů je neustále ovlivňován působením jejich okolí, stromy musí o svou existenci bojovat s řadou negativních činitelů.
Abiotičtí činitelé jako je vítr, sníh, mráz, námraza, oheň, sucho nebo naopak přívalové deště způsobují polomy, vývraty, odumírání stromů nebo poškození půdy. Člověk nemůže jejich působení příliš ovlivnit, ale nejlépe jim odolává zdravý les. Proto je důležité zajišťovat co nejlepší podmínky pro jeho rozvoj.
K biotickým činitelům patří choroby a škůdci. Mezi obvyklé škůdce lesa patří hmyz. Z brouků jsou to především kůrovci (lýkožrouti, lýkohubi, bělokazi a dřevokazi), tesaříci a krasci, z motýlů housenky bekyní, obalečů a píďalek. Významné škody také způsobují různé mšice. Přirozený les si poradí s chorobami i škůdci. Díky pestré skladbě nedochází ke kalamitám a odumírání celých porostů, jak se často stává u monokultur. Žijí zde také přirození nepřátelé škůdců, funguje biologická ochrana lesa.
Mravenec lesní a kupy jeho mravenišť jsou zárukou zdravého lesa. Mravenci ve svém okolí sesbírají obrovské množství škodlivého hmyzu. Brouk pestrokrovečník mravenčí je nejznámější a nejužitečnější nepřítel kůrovců. Jeho larva hubí larvy a kukly, samotný brouk loví dospělce. Krajníci, svižnici, střevlíci, slunéčko velké, lumci – to jsou jen někteří přirození hmyzí nepřátelé škůdců lesa, které je potřeba chránit.
Velkým pomocníkem při ochraně lesa jsou hmyzožraví ptáci, mezi které patří především sýkorky, kukačka a lelek. Jejich podpora a ochrana spočívá hlavně v ponechávání starých stromů a zajištění dostatku bobulovitých keřů. Mezi užitečné savce patří netopýři, významní jsou také rejsci, krtci a ježci.

obrázky: lýkožrout smrkový, bekyně mniška s housenkou, obaleč dubový s housenkou, tesařík obrovský, tesařík smrkový s larvou,
pestrokrovečník mravenčí, mravenec lesní, slunéčko velké, střevlík, svižník lesní,

Tabule č. 6

Bez zásahů člověka existovaly lesy v klimaxovém stadiu a pokrývaly téměř celou pevninu. Člověk patří k opravdu nejhorším škůdcům lesa. Postupná likvidace stromů a odlesňování krajiny mají rozsáhlé klimatické dopady a mnohá úrodná území jsou dnes přeměněna v poušť.
Na našem území se projevily první snahy o ochranu lesa už za Karla IV. Ale přesto je i v současné době vliv člověka na les často negativní. Nejhorší jsou znečištěné ovzduší a voda, nesprávné způsoby hospodaření a zavádění cizorodých prvků. Vysazování cizokrajných a nepůvodních dřevin je většinou velmi problematické a přináší jen dočasný efekt. Z cizokrajných dřevin se v našich lesích nejčastěji objevují severoamerické druhy smrk pichlavý, douglaska tisolistá, borovice vejmutovka a dub červený. Borovice černá má zase původ v jižní Evropě. Nepůvodním druhem je ale také náš smrk vysazovaný mimo svůj přirozený areál.
Milionové škody způsobuje v lese také zvěř, především vysoká. Okusem jsou poškozovány zejména sazenice a semenáčky, a je tak ohrožena obnova lesa. Loupání a ohryz může vést k odumření i u starších stromů. Člověkem uměle udržované vysoké stavy zvěře jsou proto velmi drahou záležitostí.
Vážné dopady na les mají také stavby, především liniové, jako jsou silnice a různé dálkovody, plochy lesa likviduje těžba surovin. Ale i obyčejné vandalství, odhazování a navážení odpadů do lesa, patří k častým negativním lidským vlivům.
Působením člověka se v lesích často objevují i rostliny, kterým se říká invazní nebo expanzivní. Invazní druhy jsou cizí rostliny, které byly dovezeny a vysazovány především v zahradách a parcích, dostaly se do krajiny, kde se teď samovolně šíří a potlačují naše původní druhy rostlin. K nejznámějším patří kvůli své agresivitě křídlatka – vysoká vytrvalá bylina vytvářející neproniknutelné porosty. Nejvíce je jí podél toků, ale objevuje se i v řidších lesních porostech. Expanzivní jsou naše druhy rostlin, které se v nových (člověkem vytvořených) podmínkách rychle rozrůstají, vytvářejí souvislé porosty a potlačují ostatní rostliny. V lesích jsou typické třtina chloupkatá a křovištní na pasekách.

obrázky: cizokrajné a nepůvodní dřeviny našich lesů: – douglaska, vejmutovka, dub červený, smrk pichlavý, borovice černá, křídlatky – japonská, sachalinská, česká


Tabule č. 7 – Lesní živočichové – běžné a chráněné druhy

Lesy jsou domovem mnoha živočišných druhů. Když se budete chovat tiše a pozorně můžete některé z nich uvidět.
Typickými savci listnatého lesa jsou srnec a prase divoké. Žijí zde také šelmy – liška obecná, lasice hranostaj, tchoř tmavý a kuna lesní, k vzácnějším patří jezevec a kočka divoká. I když tady běžně můžeme zahlédnout zajíce, nejedná se o typického lesního živočicha. Hledá zde spíše úkryt. Mezi ohrožené druhy lesních savců byla zařazena veverka obecná a je chráněna zákonem. Plch velký, který se podobá malé šedé veverce, patří také k chráněným druhům. Zato plšík lískový, který dosahuje jen velikosti myši, je poměrně hojný. Další drobní savci, jako je myšice temnopásá, myšice lesní, norník rudý a rejsci, se obvykle mihnou tak rychle, že jejich přítomnost uniká naší pozornosti. Ovšem ježek na své večerní výpravě umí dusat jako by se porostem valilo nějaké velké zvíře.
Ke zcela nenápadným vzácným a užitečným savcům lesa patří netopýři (stromový, rezavý, černý, brvitý, parkový).
Ptáci tvoří početnou skupinu lesních obyvatel. I v příměstském lese mohou žít některé vzácné druhy, jako je datel černý, strakapoudi, holub doupňák, krkavec velký. Zvláštní skupinu tvoří dravci a sovy, které obvykle spíš uslyšíme, než zahlédneme. V lesích žije jestřáb, krahujec, ostříž a včelojed, ze sov jsou to nejčastěji kalous ušatý a puštík obecný. Snad nejznámější lesní pták je kukačka obecná, nepřehlédnutelná je ukřičená sojka. Na kmenech stromů, často hlavou dolů, pobíhá při sběru potravy brhlík lesní. Kos černý, původně typický obyvatel lesa, dnes žije i ve městech. V lese můžeme potkat také sýkoru modřinku, sýkoru koňadru, mlynaříka dlouhoocasého a mnoho dalších pěvců. Velká část ptáků hnízdí v dutinách a proto je tak důležité, ponechávat v porostu i starší a poškozené stromy.
Velmi rozmanitá je také fauna lesních bezobratlých. Nejen na stromech a keřích, ale i v lesní půdě a na jejím povrch žijí četní červi, měkkýši, korýši, mnohonožky, stonožky, roztoči a pavouci. V lesích žije také obrovské množství hmyzu.
Frýdecký les nalákal i trochu exotického návštěvníka, který sem dorazil z polských lesů – v roce 19 zde byl zastřelen mladý los evropský!

obrázky: plch velký, rejsek obecný, netopýr rezavý, sýkora koňadra, modřinka, brhlík lesní, kalous ušatý, krahujec obecný), sojka, kuna lesní, lasice hranostaj, jezevec, myšice temnopásá, krkavec


Tabule č. 8 – Prameniště, stojatá voda

Frýdeckým lesem protéká několik potůčků, je zde i řada pramenišť. V jejich okolí se vytvářejí společenstva olšin. Stromové patro tvoří olše lepkavá a jasan ztepilý, na okrajích přibývá javor klen a bříza. Z keřů se objevuje krušina olšová. V podrostu často dominují trsy kapradin – kapraď samec a papratka samice, hojná je netýkavka nedůtklivá, čarovník pařížský. K typickým vlhkomilným rostlinám patří blatouch bahenní, mokrýš střídavolistý, pomněnka bahenní, karbinec evropský, devětsil bílý, vrbina hajní, pryskyřník kosmatý a pryskyřník plamének. Rostou zde i tři druhy přesliček – přeslička lesní, bahenní a největší. V menších občasných vodních plochách se může objevit kuňka žlutobřichá, ropucha obecná a skokan štíhlý.
Menší tůňky a rybníčky mají odlišnou faunu než potoky. Stojatá voda s rostlinami a bahnité břehy vyhovují hlavně hmyzu a jeho larvám. Vodní ploštice, jako je znakoplavka a bodule, stejně jako jejich příbuzné bruslařky a vodoměrky, pobíhající po hladině, jsou dravé. Mezi dravce, kteří se živí drobným hmyzem, patří také vážky, šídla a motýlice. Larvy žijí ve vodě, dospělci zaletují někdy i velmi daleko od vodních hladin. V bahnitých lesních tůních se vyvíjejí také larvy mouchy bahnomilky obrovské. Potápníci a virníci patří mezi vodní brouky, kteří jsou na vodu trvale vázáni.
Obojživelníci jsou závislí na dobrém přístupu do vody. Strmé kolmé břehy nádrží jim nevyhovují, obvykle také vyžadují určité oslunění hladiny.

obrázky: bruslařka obecná, bahnomilka obrovská, potápník rýhovaný, vážka čtyřskvrnná – larva, kuňka žlutobřichá, ropucha obecná, vrbina hajní, pryskyřník kosmatý


Tabule č. 9 – Význam hub v lese

K nejoblíbenějším rostlinám lesa patří houby. U nás se k jídlu sbírají odedávna. Dobrých jedlých druhů je u nás kolem 220, běžně se jich sbírá mnohem méně.
Naprostá většina hub jsou mikroskopické organismy, které nelze spatřit pouhým okem. To, co sbíráme v lese je pouze jejich část – plodnice. Plodnice vyrůstá jen za příznivých podmínek, jinak je houba tvořena pro nás vesměs neviditelným podhoubím (myceliem). Plodnice je určena k rozmnožování, neničme tedy všechny, které najdeme, jinak budou zase lesy bez hub.
Většina hub je vázána na určitý druh stromu a také je velmi citlivá na změny prostředí; sucho, kyselý déšť, mechanické poškozování. Proto jsou mnohé dříve hojné druhy hub dnes velmi vzácné.

Houby však neslouží jen k jídlu, ale mají nezastupitelnou ekologickou funkci. Bez mykorhizy (symbióza stromu a houby, která obaluje kořínky dřeviny a zajišťuje jim dostupnost vody a živin) většina stromů není schopna přežít. Právě mizením mykorhizních hub se vysvětluje rozsáhlé odumírání lesů v posledních desetiletích.
Houby také rozkládají všechny organické zbytky – listí, jehličí, větvičky i dřevo padlých stromů a mění jej na humus. Žádný jiný organismus není schopen rozložit všechny složky dřeva. Bez činnosti hub by byl povrch země brzo pokryt mnohasetmetrovou vrstvou organických zbytků rostlin.
Dřevokazné parazitické houby napadají přestárlé a oslabené stromy, urychlují jejich rozpad, a tím uvolňují místo mladším a zdravým jedincům.
Celá činnost hub tak přispívá k zajištění ekologické rovnováhy v lese i mimo něj.

obrázky: hlíva holubí, holubinka nazelenalá, kozák březový, bedla vysoká, růžovka, václavka, muchomůrka zelená, muchomůrka tygrovaná, hadovka smrdutá, hřib hnědý


Tabule č. 10 – Historie pěstování lesů


Les byl před příchodem člověka ve střední Evropě nejrozšířenějším rostlinným společenstvem a lesnatost byla téměř 100%. Podle místních půdních podmínek, závislých především na množství povrchové a podzemní vody, teplotách a mikroklimatu, se vyvinulo několik typů lesa. Tyto přirozené lesy byly po příchodu člověka káceny. Těžba a klučení lesa postupovaly od 13.století z nižších oblastí směrem do hor. Dřevo tvořilo důležitou surovinu, lidé potřebovali prostor pro pole a pastvu a lesů rychle ubývalo. Úbytek byl tak velký, že už v 18. století se objevuje první lesní hospodářský plán, který nařizuje obnovu lesa řádnou i umělou cestou. V této době se ale také začíná zavádět rychle rostoucí smrk na úkor jedle a buku, protože pro rozvíjející se průmysl bylo potřeba stále větší množství palivového a užitkového dřeva.
Nově vzniklé smrkové monokultury postupně tak silně okyselily půdu, až dochází k blokování koloběhu živin. Jsou nestabilní, často v nich dochází k vývratům, polomům a poškození imisemi a snadno také podléhají kalamitám chorob a škůdců.
V dnešní době je uplatňováno v přístupu k lesu (lesnímu hospodářství) ekosystémové pojetí, které nechává prostor pro působení přírodních sil. Návrat k původní skladbě lesa je návratem k pestrosti druhů rostlin i živočichů, stabilitě porostu a minimálním nákladům potřebných na jeho obnovu a ochranu.

Ve zdejších podmínkách je přirozeným lesem lipová dubohabřina, pro kterou je typické vysoké zastoupení habru, lípy srdčité a dubu letního. Z dalších dřevin se objevuje dub zimní, jasan ztepilý, topol osika, bříza, javor klen, třešeň nebo jeřáb ptačí, v keřovém patře líska, bez černý, krušina olšová, případně zimolez pýřitý, angrešt srstka, kalina obecná, brslen evropský a k vzácným dřevinám patří lýkovec jedovatý.
Na místech s vysokou hladinou podzemní vody rostla střemchová jasenina místy v komplexu s mokřadními olšinami.

obrázky: dřeviny lipové dubohabřiny (Tilio – Carpinetum) habr obecný, lípa srdčitá, dub letní, dub zimní, topol osika, líska obecná, krušina olšová, brslen evropský, kalina obecná, lýkovec jedovatý

Dnes už se na les nepohlíží pouze jako na obnovitelný zdroj suroviny, ale také jako na životní prostředí (domov) pro celou řadu rostlinných a živočišných druhů. Mnohé z nich jsme si v minulosti zvykli označovat jako škodlivé (dřevokazné houby, hmyz), stejně jako byly za škodlivé považovány souše, vývraty a odumírající stromy. Těm všem dnes přiznáváme právo na existenci a jsme schopni pochopit jejich nezastupitelnost ve funkčním ekosystému. Základním předpokladem pro zvýšení biologické různorodosti je změna druhové skladby ve prospěch vyššího podílu původních listnatých dřevin (buk, javor klen, jasan ztepilý, jilm horský a jedle bělokoré). Dalším důležitým krokem je vytvoření rozmanitější struktury porostů, kde se budou střídat (na co nejmenších plochách) různá věková, tloušťková a výšková stadia. Pro přirozený vývoj porostů je nezbytné omezit škody způsobené zvěří na přirozeně se zmlazujících stanovištně vhodných dřevinách.

Přirozený les: pestrým společenstvím rostlin, živočichů a baktérií propojených s půdou, vodou a ovzduším do jednoho celku. A ještě něčím nás upoutá – krásou. Vnímáme jí v členitosti a pestrosti druhů, tvarů a barev. Bez významných zásahů člověka zde může probíhat přirozená obnova lesa. Přirozené druhové a věkové rozvrstvení potom výrazně zvyšuje ekologickou stabilitu a tím i hodnotu krajiny.

Funkce lesa:

  • Funkce hygienická – produkuje kyslík, váže prach, pohlcuje škodlivé plyny, tlumí hluk, produkuje fytoncidy.
  • Funkce klimatická – usměrňuje a zadržuje vítr, obohacuje ovzduší vodní párou, zmírňuje extrémní teploty.
  • Funkce ochranná – poskytuje úkryt zvěři, umožňuje hnízdění ptactvu, uchovává volně rostoucí rostliny.
  • Funkce půdoochranná – zpevňuje půdu a zabraňuje erozi, usnadňuje zasakování srážkové vody, napomáhá tvorbě humusu, zpevňuje břehy a zabraňuje jejich vymílání.
  • Funkce rekreační a estetická – působí kladně na psychiku člověka, produkuje vůně, uklidňuje a osvěžuje.
  • Funkce produkční – produkuje dřevní hmotu, poskytuje lesní plodiny.