Okolí Morávky ve Skalici

Naučná stezka Okolí Morávky ve Skalici

Tabule č. 1

Vážení návštěvníci, vítáme Vás na naučné stezce Okolí Morávky ve Skalici. Její trasa prochází okolím obce Skalice – lužními lesy u Morávky a vrchem Skalická strážnice, ze kterého jsou pěkné výhledy do krajiny a na panorama Beskyd.
Stezka má celkem 10 zastavení a je dlouhá přes 4 km. Na jednotlivých zastaveních se dozvíte různé zajímavosti o řece Morávce, chráněných územích na jejím toku, lesích v okolí a také o geografii celého území.
Na tabuli č. 6 najdete informace o historii a zajímavostech obce Skalice.
Celá trasa je označena smluvenou značkou pro naučné stezky, tj. bílým čtvercem se zeleným pruhem.

Řeka Morávka patří k posledním štěrkonosným tzv. divočícím tokům na území ČR. Větší část toku je dnes chráněna. Pramen a horní tok leží v CHKO Beskydy. Ve střední části byla vyhlášena NPP Skalická Morávka a nad městem Frýdek-Místek PP Profil Morávky pak byla vyhlášena v rámci soustavy Natura 2000 Evropskou lokalitou (EVL).

Morávka pramení na severozápadním úbočí vrchu Sulov v nadmořské výšce 880 m, blízko hranice se Slovenskem, v sousedství osady Bílý Kříž. Její tok je dlouhý 29,6 km a je nejvýznamnějším přítokem řeky Ostravice, do které se vlévá u Frýdku-Místku.

Přírodní památka Profil Morávky, leží mezi Skalicí a Frýdkem-Místkem, byla vyhlášena v roce 1990 a chrání část řeky v délce necelých 2,5 km. Koryto toku vytváří kaňonovitý profil. Je zde zahloubeno v štěrkových náplavech údolní terasy až na výchozy skalního podloží (vápence, pískovce, těšinity) vytvářejí v řečišti nízké kaskády, prahy, peřeje a kaňony. Povodně v 90. letech minulého století značně zvětšily plochu obnaženého skalního podkladu.

Velkým problémem Morávky jsou invazní druhy. Ty se při úpravách toku rychle šíří a zarůstají břehy a prosvětlené příbřežní porosty. Nejagresivnější je křidlatka, méně netykavka žláznatá, které potlačují, až likvidují původní rostlinné druhy a některé typy stanovišť. V menší míře se zde vyskytuje také bolševník velkolepý. Likvidace invazních druhů, především křidlatky, je dlouhodobá finančně velmi nákladná záležitost.


 

Obrázky: PP Profil Morávky, koryto Morávky s křidlatkou a netykavkou, netykavka žláznatá, křidlatka česká.

Tabule č. 2 – Lužní les

Lužní les 
je les závislý na pravidelných zátopách. Voda přináší živiny a zajišťuje dostatečnou výšku hladiny spodní vody. Vývoj lesa je velmi dynamický, díky kolísání průtoků dochází k neustálým změnám. Typické je obrovské bohatství živočišných a rostlinných druhů – lužní les bývá nazýván „džunglí“ střední Evropy.

Ve střední Evropě byly původně kolem všech řek lužní lesy. Působením člověka, který se snažil zabránit záplavám, toky napřimoval a ohraničoval je hrázemi, postupně lužní lesy zanikaly. Byly nahrazeny monokulturami suchomilných dřevin nebo využívány k jiným účelům (zemědělství, zástavba).
Jenže i řeky lužní lesy potřebují, aby v nich mohl probíhat život. Zátoky, stinné tůně a stará říční ramena, bohaté na organické živiny, jsou důležité především pro ryby, ale i mnohé další živočichy. Bez lužních lesů se z řeky vytrácí život a často se pak stává jen mrtvou stokou.
Dnes už také víme, že lužní lesy naopak snižují dopad velkých povodní, protože voda se v nich rozlije a ztrácí tak svou sílu a rychlost. Menší záplavy jsou pak nutnou součástí dynamiky lužního lesa.

Lesy lemující tok Morávky nejsou už lužními lesy v pravém slova smyslu, neboť koryto je zde zahloubeno 3 až 7 m oproti říční terase. Zachovaly se pouze zbytky věkově a druhově diferencovaných, přírodě blízkých porostů. Většinou však byly lesy přeměněny na stejnověké listnaté porosty, ve kterých převládá lípa srdčitá a jasan ztepilý, v příměsi olše lepkavá, dub letní, javor klen a javor mléč. Zajímavá je populace olše šedé, která sestupuje podél toku z vyšších vegetačních stupňů, a dnes již mizejícího jilmu vazu. Významný je výskyt druhů dřevin, které vlivem hospodaření v lesích z porostů prakticky vymizely – třešeň ptačí, topol černý, stromové vrby a jilm drsný. Keřové patro je místy velmi bohaté, tvoří ho střemcha obecná, kalina obecná, svída krvavá, líska obezná, hloh, brslen evropský, krušina olšová a bez černý. Typická pro lužní les je liana, chmel otáčivý a popínavé byliny jako je lilek podměchuť a opletník plotní.

 Obrázky: interiér lužního lesa, jasan ztepilý, olše lepkavá, olše šedá, jilm vaz, jilm drsný, střemcha obecná, topol černý, chmel otáčivý, lilek potměchuť, opletník plotní.

Tabule č. 3 – Řeka Morávka jako vzácný geomorfologický jev

Řeka Morávka má ve svých neregulovaných zachovalých částech toku i dnes ještě charakter typické podbeskydské divočící řeky. Jedná se o význačný geomorfologický jev, který se jinde v naší republice už téměř nevyskytuje.

Divočící řeka se vyznačuje velkým objemem transportovaného a ukládaného materiálu. Vytváří širokou štěrkovou nivu se spoustou koryt, které se rozdělují a zase spojují, trasy se neustále mění. Štěrkové kužely a náplavy jsou opakovaně splavovány a převrstvovány. Štěrkové náplavy jsou současně jedinečným biotopem, se speciálními druhy rostlin a živočichů.
Řeka Morávka vytváří od pramene pod Bílým Křížem hluboká údolí a meandruje až nad obec Morávka, kde na ní byla postavena údolní nádrž. Horní tok je uprostřed horské oblasti, které patří ke srážkově nejbohatším v Česku, roční úhrny srážek zde dosahují 1200-1300 mm. Výkyvy průtoků jsou proto v závislosti na počasí značné. To v minulosti znamenalo výraznou erozi na horním toku a ukládání mohutných nánosů splaveného štěrku níže po proudu. V průběhu 20. století se kvůli usměrňování toku a výstavbou přehrady koryto Morávky postupně měnilo. Vodní nádrž Morávka byla postavena v 60. letech na soutoku s potokem Slavíč jako zdroj pitné vody a ochrana před povodněmi. Pod přehradou pak už byla řeka částečně regulována. U obce Raškovice na ní byl vybudován přivaděč (umělý povrchový kanál), který odvádí část vody do říčky Lučiny. Teprve od Vyšních Lhot má koryto po většinu trasy výrazně přírodnější vzhled se štěrkovými náplavy, občasnými zářezy a peřejemi.

V Česku se jedná o jeden z posledních zbytků koryta podhorské řeky, dochovaného v téměř původní podobě, proto jsou na tomto úseku Morávky prohlášena chráněná území národní přírodní památka Skalická Morávka (2007) a přírodní památka Profil Morávky (1990). Niva Morávky patří mezi evropské významné lokality /EVL CZ 0810004)
 

Obrázky: Tok Morávky je vhodný potencionální biotop pro vydru říční, Vlevo upravená část koryta, vpravo původní koryto Morávky, vydra říční, rak říční, užovka obojková, ledňáček říční.
 

Tabule č. 4 – Bylinný podrost

Pro každý typ lesa je charakteristické nejen složení stromového patra, ale také bylinný podrost. Pro listnaté lesy je typický tzv. jarní aspekt. V době kdy ještě stromy nejsou olistěné, na zem proniká velké množství slunečního světla. Současně je po zimě ještě dostatek vláhy. Toho využívají byliny, které vytvářejí v podrostu barevné koberce.

Bílý tvoří sasanka hajní , zápalice žluťuchovitá a především později kvetoucí česnek medvědí. Světle žlutá je prvosenka vyšší, o něco tmavší jsou zvonkovité květy křivatců, zářivě žluté jsou na vlhčích místech rostoucí orsej jarní a blatouch bahenní. Fialovou zastupují dymnivka plná a dutá, hrachor jarní, kyčelnice žlaznatá a cibulkonosná. Kyčelnice devítilistá, kterázde také roste, kvete bledě žlutě. Zvláštní květy, přecházejí od růžové přes fialovou až k modré má plícník temný. Zajímavé krajkové žlutozelené květenství má nenápadný mokrýš střídavolistý. A ukryté pod listy zůstávají nenápadné bělozelené zvonečky kokoříku mnohokvětého.

Později se objevují na světlo méně náročné byliny. Typický je podrost čarovníku obecného, svízele vonného, pitulníku žlutého a alpského, netykavky nedutklivé a šalvěje lepkavé. Objevuje se kopytník evropský, vraní oko čtařlisté, pryšec mandloňový, jarmanka obecná. K významným méně obvyklým bylinám patří samorostlík klasnatý. Především ve vlhčích částech lesa se v létě rozprostřou vějíře kapradin. Jsou to především papratka samičí a kapraď samec, ale rostou zde i kapraď rozložená a osténkatá.

Les tedy netvoří jen stromy. Les blízký přírodnímu porostu je vždy několikapatrový. Nejnižší patro tvoří mechorosty a lišejníky. Následují patra bylinné, křovinné a pak teprve stromové.
Pod nejnižším patrem je ovšem ještě podzemní část, kde jsou rozloženy kořenové systémy všech rostlin.

Lesy v okolí Morávky jsou poznamenány absencí pravidelných záplav. Dochází tak k posunu společenstev směrem k sušším typům s dřevinami tzv. tvrdého luhu, ke kterému se snaží porosty převést i produkční lesnické hospodaření.
 

 Obrázky: kyčelnice cibulkonosná, kyčelnice žláznatá, hrachor jarní, prvosenka vyšší, sasanka hajní, kokořík mnohokvětý, vraní oko čtyřlisté, čarovník pařížský, samorostlík klasnatý, mokrýš střídavolistý, orsej jarní, křivatec žlutý, jarmanka větší.

Tabule č. 5 – Geologicky nestabilní území

Okolí obce Skalice je geologicky nestabilní. Kopce Skalická strážnice (438 m.n.m.) a Vrchy (435 m.n.m.) jsou velmi silně poznamenány těžební činností (stavební kámen a vápenec), zejména nehlubokými jámovými lomy, četnými výsypkami a několika stěnovými lomy. Po povodni v roce 1997 byly postiženy tak rozsáhlými sesuvy, že došlo k poškození budov i hlavní silnice mezi Skalicí a Raškovicemi.

V okolním lese jste moli vidět množství trhlin, které vytvářejí různě hluboké příkopy. Svah směrem k řece pod místem, kde právě stojíte se sesul celý, a teprve postupně zarůstá nálety dřevin.

Celé území náleží ke geomorfologickému okrsku Frýdecká pahorkatina, zaujímající západní část Třinecké brázdy v rámci geomorfologického celku Podbeskydská pahorkatina. Lze je charakterizovat jako erozně denudační trosky dílčího těšínského příkrovu tvořeného flyšovým souvrstvím. V širším okolí lokality jsou vymezeny tři úrovně říčních teras. Koryto řeky Morávky, které oba kopce obtéká, se horizontálně pohybuje a divočí, čímž dochází k podkopávání jejich východních svahů. Svahy jsou intenzivně modelovány sesuvy, které se zde vyskytují v několika generacích. Horní část je typická starými svahovými deformacemi, ale nejdynamičtější vývoj je patrný v dolních částech, kde dochází k destabilizaci svahu působením eroze Morávky. V roce 1972 sesuvy zcela zničily silnici do Raškovic v úseku od skalického kostela do Záhoří. Trvalo několik let, než byla znovu zprovozněna. Po povodni v r. 1997 probíhala výrazná aktivizace sesuvů v lokalitě chatové osady severně od skalického kostela (nacházela se ve svahu pod vámi). Sesuv na délku cca 200 m a šířka sesuvného území je 100 m. Nad odlučnou oblastí se vyvinuly výrazné tahové trhliny kombinované s pseudozávrty. Ještě na jaře 1999 bylo nápadné zúžení průtočného profilu Morávky akumulační částí sesuvu. Na svahové deformace jsou vázány pramenné vývěry s pěnovcovými svahovými jazyky.

Skalická strážnice Vrchy jsou tvořeny mozaikou tmavohnědošedých vápnitých jílovců spodních těšínských vrstev, drobně rytmického černého flyše svrchních těšínských vrstev a těšínských vápenců. Řečiště a niva Morávky jsou vyplněny fluviálními (říčními) sedimenty údolních niv a nižších údolních teras, povodňovými hlínami a štěrky. Na fluviální sedimenty říční nivy navazují východně od řečiště Morávky fluviální písčitá štěrky vyšších údolních teras.
 

Obrázky: Vápencový „Panský lom“ v lese Strážnice v r. 1914, Sesuv v roce 1972, Sesuv v roce 1997, Zahloubené koryto řeky Morávky, Schématické znázornění svážení svahových sedimentů vlevo podélný řez, vpravo situace, Stavení pobořené sesuvem.

Tabule č. 6 – Obec Skalice

Obec Skalice je součástí města Frýdku-Místku. S městem přímo nehraničí a tvoří samostatnou enklávu. K samotné obci pak náleží ještě tři oddělené osady – Kamenec, Záhoří a Baštice. Území obce má rozlohu 981 ha. V centrální části vesnice pod kostelem svatého Martina pramení potok Skaličník a jižní částí protéká potok Baštice. Na severu dosahuje až k řece Morávce. Nejvyšším bodem je Strážnice s nadmořskou výškou 438 m, druhým významným kopcem jsou Vrchy nadmořskou výškou 433 m.

Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1305 pod jménem Scalicza. Obec spravoval hradní hejtman z Frýdku a patřila místnímu šlechtickému rodu až do roku 1525. V roce 1573 byla prodána spolu s Frýdeckým panstvím Matyášovi a Jiřímu z Logova. Později se stala majetkem Habsburků. Pod světskou správu se dostala až v roce 1850 – nejprve pod hejtmanství těšínské a od roku 1902 hejtmanství frýdecké. Samostatnou obcí zůstala až od roku 1980, kdy se stala kdy se stala místní částí města Frýdku-Místku.

Obyvatelé Skalice se v minulosti živili zejména zemědělstvím. Těžili také vápenec a pálili vápno. V místních lomech se lámal i stavební kámen.Zdejší řemeslníci vyráběli tkalcovské stavy.

Významnou stavbou obce je farní kostel sv. Martina, který je kulturní památkou. Stojí na kopečku u silnice a vytváří dominantu obce. Kostel pochází z konce 16. nebo začátku 17. století, poprvé je připomínán v roce 1617. Dnešní kostel je trojlodní, v pozdně renesančním slohu.První část je pravděpodobně pozůstatek z lesní kaple, o které se zmiňují pověsti. Na ní navazuje druhá část vystavěná v polovině 17. století. Třetí část vznikla v letech 1844-1848 neboť dosavadní chrámový prostor pro vzrůstající počet farníků již naprosto nedostačoval. Skalický kostel byl totiž v roce 1785 povýšen na farní a příslušely k němu obce Baška, Janovice, část Krásné a velká část Raškovic. V této době byla také odstraněna původní dřevěná věž a u kostela byl umístěn empírový kříž. Budova fary byla postavena kolem poloviny 19. století. V letech 2002-2004 bylo provedeno statické zajištění kostela ocelovými táhly, sanace zdiva, odvodnění základů oddrenážováním a výměna střešní krytiny. V roce 2005 proběhla výmalba interiéru kostela.

Kostel má dva zvony. Ty původní byly v roce 1916 a 1917 rekvirovány pro vojenské účely. První zvon vážící 176 kg, který ulil v roce 1728 František Stanek z Opavy, byl rozbit ve věži. Druhý, vyrobený roku 1764 Valeriem Obletnerem v Olomouci, který vážil 351 kg, se nerozbil, ani když byl shozen z věže na kamennou dlažbu. Nové dva zvony byly po válce zakoupeny z dobrovolných darů z ocelárny ve Vítkovicích a slavnostně zavěšeny 23.11.1921.

Dlouhou tradici má ve Skalici školství, zdejší škola patřila k nejstarším školám beskydského podhůří. Jak se rozrůstal počet žáků, škola postupně vystřídala několik budov. Budova té současné byla postavena za pouhých 11 měsíců a od svého otevření v roce 1929 slouží dodnes.

Velká část historie Skalice je podchycena ve zdejším muzeu.

Obrázky: Historické foto školy (r. 1800, 1857 a nová škola v r. 1929), Chudobinec – Kaplanka a chudobinec, Interiér muzea ve Skalici, Historické stavby ve Skalici, pohlednice z r. 1940.

Tabule č. 7 – Panorama Moravskoslezských Beskyd

Otevírá se před vámi výhled na Podbeskydskou pahorkatinu a panorama Moravskoslezských Beskyd. Celé území Beskyd je součástí flyšového pásma Západních Karpat vzniklých alpínským vrásněním koncem třetihor, je tedy geologicky poměrně mladé. Flyš je charakteristická rytmickým střídáním vrstev – jílovců, prachovců, slepenců a pískovců. Tloušťky vrstev jsou různé, od několika centimetrů až po několik desítek metrů. Jedná se o sedimenty moře Tethys, které se koncem druhohor a začátkem třetihor rozkládalo od Atlantiku až k dnešnímu Indickému oceánu. Alpínské vrásnění vytvořilo složitou příkrovovou stavbu, kdy jednotlivé příkrovy byly sunuty přes sebe, docházelo k zlomům a pohybům hmot kolem nich.

Povrch flyše časem zvětral, hory byly obrušovány a toky v nich vyřezávaly hluboká údolí. Vyxmílané sedimenty voda odnášela postupně do nižších poloh, kde vytvářely říční terasy a náplavové kužely.

Hory Moravskoslezských Beskyd tvoří odolné horniny godulského příkrovu slezské jednotky. Nižší terén Podbeskydské pahorkatiny je tvořen méně odolnými horninami podslezské jednotky.

Beskydy jsou stále bohaté na lesy (zaujímají kolem 70%), i když se jejich složení lidskou činností výrazně změnilo. Původní, převážně jedlobukové pralesy už zde téměř nenajdeme. Zlomky takových pralesů, různověké porosty se stromy starými přes 200 let, jsou přísně chráněny v rámci maloplošných chráněných území. Dnes převažují smrkové monokultury, stejnověké porosty, kde je pouze chudé bylinné patro. Také živočichů, především bezobratlých, výrazně ubylo. Nepůvodní smrčiny nejsou zdravé a snadno podléhají chorobám a škůdcům. V posledních letech je proto snaha lesy převádět zpět na různověké, druhově pestré, přirozenému složení se blížící porosty. 
 

Obrázky: Jedlobukový prales, V beskydských lesích nacházejí vhodné prostředí k životu i velké šelmy, které byly v minulosti na našem území zcela vyhubeny, vlk, medvěd hnědý, ras ostrovid, Jen několik jedinců tetřeva přežívá v přísně chráněných rezervacích, tetřev hlušec.

Tabule č. 8 – Krajina pod Beskydami

Výhledy, které se před vámi otevírají, ukazují krajinu pod Beskydami. Krajinu, kterou člověk léta přetvářel podle svých potřeb.

Kdysi bylo celé území pod Beskydami pokryté smíšenými a listnatými pralesy. Valašská a pasekářská kolonizace, které zde probíhaly po staletí, změnily krajinu v údolích i hory. Člověk lesy postupně kácel a přeměňoval v kulturní krajinu. Vznikala mozaika polí, lesů, remízů, ovocných sadů a vod, v niž byly nenásilně včleněny jednotlivé stavby, vesnice a městečka. Krajina, vyznačující se krásou a přirozenou harmonií, která byla dílem tvrdé práce člověka. Združstevňování zemědělství v letech nedávno minulých nepříznivě zasáhlo do malovýrobních , ale v tomto typu krajiny osvědčených a fungujících drobných hospodářství.Drobné zemědělství dlouhodobě upadalo a rozpad velkovýrobně zavedené struktury v posledních letech dovršil dnešní problematický stav. Krajina se opět mění. Přibývá objektů bez návaznosti na údržbu krajiny (rodinné domy a rekreační stavby). Volné prostory mnohde zarůstají, často nevhodnými invazními druhy, které vytlačují druhy původní, vytvářejí monokultury a výrazně snižují pestrost krajiny.

Lesy se pod Beskydami zachovaly jen ve fragmentech, nezastupitelný význam má proto rozptýlená zeleň. Remízy, drobné lesíky i jednotlivé solitérní stromy, aleje podél cest a vegetační doprovody vodních toků.
Ty všechny zvyšují biodiverzitu a zajišťují podmínky pro existenci mnoha druhů živočichů a rostlin. Pomáhají také zadržovat vodu v krajině, poskytují stí, zlepšují celkové mikroklima oblasti. Krajina díky nim zůstává a je mnohem přijatelnější k životu.

Rozptýlená zeleň je významná i pro zemědělství, protože je přirozeným stanovištěm ptactva a drobných živočichů.Mnozí z nich jsou predátoři, kteří likvidují škůdce. Šetří peníze i krajinu, protože díky nim se nemusí používat chemická ochrana. V krajině bez zeleně však přežívat nemohou. Stejně tak i různí opylovači rostlin, bez kterých by žádná úroda nebyla. Zeleň v krajině také plní funkce protierozní a půdoochranné– zabraňuje vysušování, splachu půdy i jejímu odnosu větrem.

Břehové porosty omezují vymílaní břehů, zastiňují toky a snižují tak odpar vody. Kořeny v tiku zlepšují okysličení vody, které je nezbytné pro její čistotu a bohatost oživení.

Jednotlivé stromy, skupiny a aleje mají, kromě estetického, často i historický význam – sloužily v krajině jako orientační body, vymezovaly hranice pozemků, tvořily vegetační doprovod různých památek nebo připomínaly památku na někoho nebo nějakou událost.

Rozptýlenou zeleň netvoří jen stromy, ale také keře, které mají značný význam jako úkryt a potravní základna pro mnohé živočichy. Tvoří často okrajový plášť remízů i větších porostů a neměly by být zbytečně odstraňovány. Do krajiny pod Beskydami patří hlohy, liska obecná, trnka, růže šípková, kalina, svída krvavá, brslen evropský, střemcha obecná, bez černý a krušina olšová.
 

Obrázky: kalina obecná, svída krvavá, brslen evropský, střemcha obecná, krušina olšová, hloch obecný, líska obecná.

 

Tabule č. 9 – Produkční a mimoprodukční funkce lesa

Podle způsobů hospodaření rozlišujeme lesy hospodářské lesy zvláštního určení. V hospodářském lese je nejdůležitější funkce produkční t.j. pěstování a těžba dřeva. V lesích zvláštního určení, kam patří i příměstské lesy jako jsou ty okolní, stojí v popředí ostatní, tzv. mimoprodukční funkce lesa (rekreační, estetická, klimatická, hygienická, biologická, ekologická – stabilizační, ochranná). Jakékoliv členění je však relativní, neboť jednotlivé funkce se navzájem prolínají, podmiňují a doplňují. V moderním lesním hospodářství se už ve velké míře klade důraz na rovnovážné uplatnění všech funkcí lesa.

příměstských lesů je kladen hlavní důraz na rekreační funkci lesa. Porosty se zpřístupňují lidem, budují se nové pěšiny a chodníčky a stávající se upravují tak, aby třeba vyhovovaly i maminkám s kočárky nebo hůře pohyblivým lidem. Staví se nové mostky a lávky, posezení a přístřešky. Vytvářejí se nové vycházkové trasy, speciální stezky a důraz je kladen i na osvětu a informování veřejnosti. Proto naučné stezky s informačními panely patří k stále běžnějšímu vybavení příměstských lesů.

Mimoprodukční funkce lesa

1. FUNKCE PŮDOOCHRANNÁ – zpevňuje půdu a zabraňuje erozi, usnadňuje zasakování srážkové vody, napomáhá tvorbě humusu, zpevňuje břehy a zabraňuje jejich vymílání.
2. FUNKCE OCHRANNÁ – poskytuje úkryt zvěři, umožňuje hnízdění ptactvu, uchovává volně rostoucí rostliny.
3. FUNKCE REKREAČNÍ A ESTETICKÁ – působí kladně na psychiku člověka, produkuje vůně, uklidňuje a osvěžuje, umožňuje zdravý pohyb a aktivity.
4. FUNKCE HYGIENICKÁ – produkuje kyslík, váže prach, pohlcuje škodlivé plyny, tlumí hluk, produkuje fytoncidy.
5. FUNKCE KLIMATICKÁ – usměrňuje a zadržuje vítr, obohacuje ovzduší vodní parou, zmirňuje extremní teploty.
6. FUNKCE BIOLOGICKÁ – zajišťuje druhovou pestrost (biodiverzizu).
7. FUNKCE KRAJINOTVORNÁ

Po vykácení a obnově lesa se na pasekách objevují zcela nové byliny. Množství světla a živin způsobí expanzi statných bylin, které využívají uvolněného prostoru. Patří k nim krtičník hliznatý, rulík zlomocný, zvonek kopřivolistý a čistec lesní, které stále můžete vidět v okolí. Vysazené mladé stromky jen pomalu zabírají prostor a tak zde mnohé statné byliny přetrvávají. Ale objevují se už i lesní druhy bylin, pozůstatky původního lesa, které postupně vytvářejí nový podrost. Čarovník pařížský, pryšec mandloňovitý, šalvěj lepkavá, svízel vonný, bažanka hajní, kopytník evropský, ostřice lesní a další.

V okolí roste i několik druhů našich orchidejí, např. kruštík širolistý. Zajímavostí je také poměrně hojný výskyt lýkovce jedovatého.
 

 Obrázky: pryšec mandloňový, kopytník evropský, šalvěj lepkavá, čistec lesní, zvonek kopřivolistý, kruštík širolistý, lýkovec jedovatý, netykavka nedutklivá, rulík zlomocný.

Tabule č. 10 – Řeka Morávka jako specifický biotop

Řeka Morávka je jednou z posledních tzv. divočících řek na území ČR. Jedinečnost tohoto prostředí je důvodem k zvláštní ochraně tohoto území. Poslední zbytky technicky málo upraveného toku se štěrkovými náplavami jsou specifickým biotopem, na který je vázána řada vzácných druhů. Něktaré zde mají poslední lokalitu výskytu v ČR.

K ohroženým druhům flóry, které rostou v okolí řeky, patří cidivky (peřestá, zimní, větevnatá), třtina pobřežní, vrba šedá a vrba lýkovcová. Nejvýznamnějším druhem rostoucím na náplavách je však židoviník německý. Tento keř rostl v řečištích horských a podhorských toků, kde jsou štěrkové náplavy pravidelně udržovány záplavami. Kvůli úpravám toků tak jeho populace postupně zanikly. Jediná lokalita kde se zbytky židoviníku zachovaly, jsou štěrkové náplavy řeky Morávky.

Židoviník je jediným zástupcem čeledi tamaryškovitých v naší flóře. Je to cca 2,5 m vysoký keř s vysoce vyhraněnými nároky. Vyžaduje plné oslunění a je proto konkurenčně velmi slabý. Ještě v 80. letech minulého století se na štěrkových lavicích nacházela početná populace tohoto kriticky ohroženého druhu. Po vodohospodářských úpravách a povodních v 90. letech zbylo jen několik rozptýlených keřů mimo hlavní koryto. Nadšenci z řad ochránců přírody se snaží populaci židoviníku na řece Morávce zachránit napěstováním a vrácením zpět do přírody. Základní podmínkou pro přežití druhu je ovšem zachování a fungování ekosystému. Pokud dojde k dalším úpravám koryta, bude veškerá snaha marná.

Koryto Morávky, štěrkové náplavy a lužní lesní porosty jsou také významnými a unikátními biotopy řady vzácných druhů živočichů, především bezobratlých. Bylo zde nalezeno na 330 druhů brouků, včetně vzácných a mizejících druhů typických pro unikátní biotopy štěrkových náplav. V řečišti Morávky se vyskytuje mihule potoční, rak říční, vranka pruhoploutvá, střevle potoční, kuňka žlutobřichá a užovka obojková. Podél řeky hnízdí v hojném počtu pisík obecný. Můžeme zde vidět i ledňáčka říčního, žluvu hajní, krahujce obecného a ostříže lesního. Území také představuje potenciální biotop pro vydru říční.