I Frýdek-Místek má podíl na světovém stříbru

Náměstek primátorky Petr Cvik přivítal na radnici svého bývalého žáka Lukáše Kubáně, který měl podíl na senzačním stříbru z mistrovství světa fotbalových dvacítek v Kanadě. „Lukáše jsem brával hrát na školní turnaje se staršími, vždycky jsem trnul, jak vzadu vždycky začal s těmi jeho fintičkami. Už tenkrát chtěl i v obraně řešit všechno technicky,“ vzpomínal náměstek. Lukáš Kubáň (1987) navštěvoval 6. ZŠ ve Frýdku-Místku, kde Petr Cvik shodou okolností učil tělocvik. Lukáš začal s fotbalem až v desíti letech, už o dva roky později hrával za Frýdek-Místek, kde působil tři a půl roku, než odešel do Slovácka na tamější mládežnickou fotbalovou akademii spolu s dalším frýdecko-místeckým hráčem Petrem Stýskalou. Ten se bohužel do Kanady nepodíval, ale byl v nominaci náhradníkem. Lukáš hrál za ligový dorost a v loňské sezoně stihl deset startů i v nejvyšší soutěži za 1. FC Slovácko. Využili jsme příležitosti a zeptali se jej na dojmy ze šampionátu. Jaká byla atmosféra mistrovství v zemi, která uctívá především hokej? „Atmosféra v Kanadě byla od začátku skvělá, chodilo strašně moc fanynek, takže jsme rozdali docela dost podpisů a fotek. Pěkně jsme si to užili. Hlavně finále. 27 tisíc diváků. Neslyšíte vlastního slova.“ V zámoří jste ale strávili 41 dní. Nebylo to už na vás příliš? „Chtěli jsme dojít co nejdál, dařilo se, takže nám to ani nevadilo. Pravda, po rodině se stýskalo. Ale hodně jsme přes internet volali domů. Neměli jsme žádnou ponorkovou nemoc, kromě fotbalu jsme i poznali spoustu krásných míst, například věž v Torontu nebo Niagarské vodopády z kanadské strany. Jinak v době volna jsme si čas samozřejmě krátili nejvíce u počítačových her.“ Kdy v průběhu mistrovství jste byli poprvé spokojeni s tím, čeho jste dosáhli? „Jako tým jsme chtěli udělat co nejlepší výsledek. Spokojeni jsme byli s postupem ze základní skupiny, protože se nám moc nevěřilo, ale pak jsme chtěli pořád víc.“ Prošli jste si mnoha těžkými chvílemi, kdy vám bylo nejhůř? „Týmy na takovém turnaji jsou velmi vyrovnané, často je to jen otázka disciplíny, jak to mančaft zvládne. Nejtěžší byly oba zápasy s Argentinou, ale i Japonsko, kdy jsme v druhé půli otáčeli z 0:2.“ A nějaký osobní moment? Co si vybaví pravák, který hrál levého obránce? „S tím nebyl problém, jsem zvyklý i z klubu. Utkvěla mi střela proti Japoncům. To už jsem se skoro radoval z gólu, ale nakonec mi to brankář chytil. Také žlutá karta hned ve druhé minutě finále je věc, kterou mi pořád předhazují, ale já jsem to moc nevnímal, hrál jsem pořád stejně. My jsme si řekli, že na ně hned zkraje trochu vlítnem.“ Přesto musíte mít z finále smíšené pocity. „Na finále jsme si věřili. V prvním zápase jsme jen běhali, tak jsme předpokládali, že nás Argentina podcení a můžeme být pro ni nebezpeční. Průběh byl opravdu jiný, dokázali jsme oproti prvnímu zápasu i útočit, a když Fenin ukázal, jak je kvalitní hráč, měli jsme velkou šanci. Jenže jsme to nezvládli. Mrzelo nás to dost. Kdyby nás převálcovali, tak to bylo jiné. Ale zřejmě nám už i docházely síly, protože když jsme dostali druhý gól, tak jsme už na zvrat neměli.“ Z výsluní přichází realita, která nemusí být pro nikoho z kádru dvacítek tak zářivá. Jak jste na tom vy? „Další moje budoucnost je momentálně nejasná. Zapojím se do přípravy, ale osobně bych si přál, abych hrál první ligu, ve druhé bych mohl ustrnout a taky sejít z očí. Uvidíme, naše cena se po mistrovství zvedla, já mám smlouvu ještě na rok, asi na mě budou tlačit, abych podepsal dál, počkám, co manažer Zika pro mě vyjedná.“ A co byste na závěr vzkázal malým fotbalistům z Frýdku-Místku, kteří v tobě mohou vidět svůj vzor? „Chce to jít za tím. Věnovat fotbalu mládí a věřit, že to vyjde.“