Město uctilo válečné oběti

Rok co rok si město připomíná v květnových dnech válečné oběti. I letos se zástupci radnice sešli na frýdeckém hřbitově před zdejším památníkem a u pomníčků obětí sovětských vojáků a důstojníků, aby si společně s dalšími zúčastněnými znovu připomněli zmařené životy a utrpení, která přinesla lidstvu II. světová válka. „Nemůžeme zapomenout ani na české občany, kteří neváhali položit život za svobodu při osvobozovacích bojích o Frýdek-Místek. Místo jejich posledního odpočinku připomíná skupina protějších hrobů. Všechny tyto oběti vojínů i civilistů nejen žalují, ale především varují před lidskou nenávistí. Před tou varují i ti, kteří by mohli právem zatrpknout, protože hrůzy války prožili na vlastní kůži,“ řekl ve svém slavnostním proslovu náměstek primátorky Petr Cvik, který za město položil k památníku kytici spolu s radním Ivanem Vrbou. Na místě shromáždění, které mělo pro každý pomníček vzpomínkovou kytičku, zazněl také příběh Jana Čermáka, který přežil totální nasazení, život v koncentračním táboře i pochod smrti. Nezaškodí, když si jej tímto prostřednictvím vyslechne i širší plénum, protože po jeho přečtení si každý uvědomí, že válečné události mají širší význam než jen volné dny v kalendáři. „Vše začalo nuceným nasazením do Chemnitz. Přestože přístup Němců byl nadřazený, někteří zacházeli i s cizinci slušně. Panu Čermákovi tehdy pomohla znalost němčiny. Seznámil se s jistým člověkem, který mu řekl, že ho má zasvětit do odboje českých dělníků. Ti měli klást odpor a provádět sabotáže. I když on sám se do odboje nezapojil, byl zatčen a též jeho kamarádi odvedeni na výslech. Po dvou měsících mu dali gestapáci přečíst papír, na němž bylo napsáno všechno, co kdy řekl o Němcích. Jako nepřítel Německa byl odvezen do vyhlazovacího koncentračního tábora ve Flossenbűrgu. Tu byli vězněni největší zločinci z Německa, kteří převzali částečně vedení tábora, když sem začaly směřovat transporty politických vězňů – cizinců. Hromady mrtvol za bránou nedávaly nově příchozím naději, že tábor opustí živí. Jan Čermák chodil do lesa kácet stromy, při tom je hlídali esesáci se dvěma psy. Při odchodu z tábora brali s sebou kýbl se žrádlem pro psy. Kýbl prý rádi brali Rusové. Když si všiml, že jeden z nich jí zbytky masa, pochopil proč. Jednou to však zpozoroval esesák a pustil na něho psy, kteří ho dotrhali do krve. Jídlo vězňů bylo mizerné. Ráno teplá voda místo čaje, večer nechutná polévka a kousek chleba. Když dostal úplavici, pomohla mu rada jugoslávského doktora, aby pojedl vyhořelé dřevo po ohni, co dělali esesáci. Vzpomíná, jak na jaře 1945 byli odvedeni k budově, která byla narychlo postavena se sprchami. Museli se svléknout, ale z trubek netekla voda. Po půlhodině šli ven. Až později se dověděli, že to byla plynová komora, ale do tábora tehdy nedošel plyn. Když se blížila fronta, nechodili do lesa. 16. dubna visely na všech barácích bílé vlajky. Vedení tábora přešlo do rukou vězňů, ale nikdo nesměl tábor opustit do příchodu spojenců. Za dva dny však Himmler vydal rozkaz, že se vězni nesmí dostat živí do rukou Američanů. Pan Čermák pak vzpomíná, že v den Hitlerových narozenin – 20. dubna – vyrazili na pochod smrti. Dostali hrst zrní a trochu melasy. Asi třicet vězňů táhlo vůz s jídlem pro esesáky. Přibývalo výstřelů, protože esesáci odstřelovali ty, kteří nemohli dále. Všichni si uvědomovali, že s příchodem spojenců se zároveň blíží i likvidace nepohodlných svědků nacistických hrůz. Nahnali je na louku, která byla obehnaná kulomety. Naštěstí se vrátil zvěd, který hlásil, že za lesem jsou Američané. Střelba by Němce prozradila, a tak šli dál. Osmý den sice dostali kousek chleba, ale samotný Čermák tehdy už nemohl ani jíst. Po těch asi 300 kilometrech pochodu byl zcela vyčerpaný. Do Dachau došel po čtyřech, z 5 000 vězňů, kteří vyšli z Flossenbűrgu, zůstalo jen sto padesát. Všude bylo plno mrtvol a umírajících – jen kostry potažené kůži. Umírali na úplavici a skvrnitý tyfus. Byli zavšivení, promoklí. Vzali je do karanténního bloku. Kvečeru 29. dubna se shromáždili na apelplacu. Na tribuně stál americký důstojník, který říkal – Neděkujte nám, poděkujte Pánu Bohu, že jste to přežili.“ Náměstek Petr Cvik připomněl, že pan Čermák později pracoval na poště ve Frýdku. Dokonce se setkal s oním člověkem, kterého poznal v Chemnitz a jemuž asi „vděčil“ za pobyt v koncentračním táboře. Podle něho mu pomohla víra, kterou si odnesl do života, dala mu sílu vydržet i to, co jiné dávno zlomilo. Také sílu k odpuštění. „I v současné době jsme svědky tragických následků lidské pomsty a odvety. Důstojný a šťastný lidský život není výjimkou, ale ani pravidlem v dnešním světě. Je na nás, abychom se zasadili o rozvoj hodnot, které přispívají k pochopení a k toleranci, abychom vlastním postojem přispěli k pokojnému 21. století,“ uzavřel sváteční slovo Petr Cvik.