Náměstek Petr Cvik přijal Libora Uhra, pokořitele K2

Většina lidí o něm nevěděla vůbec nic. Ale 20. červenec 2007 všechno změnil. Libor Uher z Frýdku-Místku se zdoláním vrcholu K2 zapsal mezi české horolezecké velikány. Proto jej po návratu pozval na radnici náměstek primátorky Petr Cvik, abychom o tomto nyní slavném obyvateli Frýdku-Místku mohli prozradit něco více.
Horolezci jsou poněkud anonymní sportovci, dokud se jim nepovede nějaký mimořádný výkon jako vám. Vy se lezením po horách živíte nebo máte nějaké civilní povolání?
„Máte pravdu, že se o nás moc neví a uživit se horolezectvím je obtížné a dokáže to pouze pár jedinců. V republice jsou profesionálové jen dva-tři. Já pracuji v Autodružstvu ve Frýdku-Místku jako automechanik, kde mám na starosti tuningové věci. Mám tedy jen řádnou dovolenou a zbytek musím řešit individuálně náhradním volnem, pozdějším doháněním hodin a podobně. Jsem strašně rád, že mi to ve firmě tolerují, není to žádná sranda, když nejste jednou za dva roky tři měsíce v práci.“
Před dvěma lety expedice úspěšná nebyla. Čím to, že se letos úspěch dostavil?
„V roce 2005 jsme zůstali 1200 metrů pod vrcholem, bylo špatné počasí a vlastně jsme sbírali zkušenosti. Já jsem byl na podobné expedici poprvé poté, co jsem vyhrál extrémní dvanáctihodinový závod jednotlivců Jesenický tvrďák, kde je deset disciplín jako běh, kolo, plavání, kajak či lezení. Kluci mě doporučili Poldovi Sulovskému, že se umím skousnout, ten šel s mou osobou bez zkušeností ve velehorách do rizika, ale asi byl spokojený, když mě vzal letos znovu. Tentokrát jsme postupovali mnohem rychleji, zůstala nám tam i lana a věděli jsme, do čeho jdeme.“
Na vrchol jste přesto došel jako jediný a expedici tak vlastně zachránil. Ostatní ty nejvyšší ambice neměli?
„Ambice měli všichni, nikdy se ale neví, kdo dojde až nahoru. Ká dvojka je díky svému profilu nejkrásnější hora. Ale taky extrémně těžká. Nenabízí žádný odpočinek, je to strmá, nebezpečná pyramida. Ve čtyřce ve výšce 7700 metrů nás bylo ještě osm připraveno na závěrečný pokus.“
Ale jen vy jste to nakonec dokázal. Jak se dají popsat pocity na vrcholu?
„Je to takový kotel, směs pocitů, která nejde moc dobře popsat, vysvětlit Je tam euforie, nadšení, dojetí, strach, vzpomínky, myslíte na všechno a nic. Je to těžké, přemýšlíte, jestli jste v realitě nebo máte halucinace, co je a není normální, jestli nemáte výškovou nemoc. Ten nedostatek kyslíku může způsobit stihy, nahoře jsem pobyl jen asi patnáct minut a věděl jsem, že musím co nejrychleji dolů. Čekal mě neméně těžký sestup a měl jsem před sebou jen asi tři hodiny světla, během nichž jsem se musel dostat co nejníž.“
Na cestě dolů vás čekal i nejtěžší okamžik?
„Při sestupu jsem sjel z ledové stěny a jen jednou rukou jsem se držel za cepín. Ještě mi vyklouzla ruka z rukavice, takže jsem zůstal viset už jen na laně. To bylo asi nejhorší, ale ta smrt je prostě pořád s vámi. Když to tak vezmu, vytěžil jsem ze smrti Itala, který šel s Američany. K nim jsem se připojil v závěrečné fázi a využíval věci, které by normálně používal ten zesnulý. V horách je to kruté.“
Jaká po tom všem vůbec může přijít další výzva?
„To právě nevím, snad na to přijdu časem. Někdo postupně sbírá osmitisícové vrcholy, jiný zase chce zdolat nejvyšší hory všech kontinentů. Já nevím. Teď bych chtěl více lézt po skalách. V Alpách, Tatrách.“
Co všechno musí člověk udělat, aby byl na extrémní výkony v horách připraven?
„Speciální příprava moc není, například váha se účelově nenabírá, i když já jsem měl po návratu z K2 asi třináct kilo dolů. Sedm-osm už mám ale zpátky, vrací se to rychle, tělo si to pamatuje. V základním táboře si člověk vyloženě bužíruje, jí všechno, protože hladový horolezec je špatný horolezec. V pěti tisících metrech už je to pak tak, že tělo už si bere jen to, co potřebuje, zbytek vylučuje. Po návratu se tělo asi čtvrt roku vzpamatovává, ale nemám nějaké vážné následky, jen nějaké drobnější omrzliny, problémy s nehty. A taky musím ještě nějaká antibiotika, protože jsem měl hnisavý zánět v krku.“
Co vám nyní z hor chybí? A co naopak postrádáte v horách?
„Hory mi doma chybí. Máme tu jen Lysou, chtělo by to aspoň ty Tatry. No a samozřejmě v horách chybí domov, rodina, známí, není tam žádný komfort, jen základní hygiena a omezená péče o zdraví. Vždyť když kolega nemohl překonat bolesti zubů, už jsme mysleli, že mu je budeme vyrážet cepínem. Chybí samozřejmě i soukromí.“
A jak si člověk ukrátí chvíle, kdy třeba musí ve stanu čekat na lepší počasí?
„Vším možným. Někdo to prospí, jiný čte knihu, já jsem to měl dobré, že jsem měl na starosti medializaci, takže jsem měl k dispozici notebook s internetem. Tím pádem jsem se opravdu nenudil. Posílal jsem domů fotky, info texty, taky jsem mohl být ve spojení s rodinou prostřednictvím skype a icq.“
No a rodina vlastně snáší vašeho rizikového koníčka jak?
„Když jsem s tím přišel poprvé, mysleli si , že je to vtip. Byl to boj, ale přizpůsobili se tomu.“
Dokonce tak, že vám návrat domů pěkně osladili. Co se vám z věcí, které na vás nastražili vaši nejbližší, líbilo nejvíce?
„Čtrvtý tábor Rusů s kyslíkovými maskami, tam vodka tekla proudem. Dále lavina z papírků a málem mě srazil sjezdař Chosé. Nechápal jsem, že je v baráku tolik lidí o půl třetí v noci. Trvalo mi hodinu a půl, než jsem vůbec došel domů.“
Tak ať je návrat vždycky takhle šťastný!